(^.^)

Jedna z věcí, které člověka potěší


Každý před sebou má denodenně úkol. A to sice úkol dopravit se z bodu A do bodu B. Ať už za prací, do školy, nebo třeba i na oběd. Pro člověka který má ve svém vlastnictví automobil, nebo jiný dopravní prostředek, který nemusí sdílet minimálně s dalším tuctem lidí, se tento úkol stává až na některé okamžiky (např. dopravní zácpy) hračkou. Pro lidi bez této možnosti přepravy tu zbývají dvě možnosti. Někdo se rozhodne jít pěšky,
a někdo se rozhodne využít MHD, nebo-li městské hromadné dopravy. Já sám bych dával raději přednost první variantě. Procházka člověku jen prospěje, když venku zrovna neřádí tornádo, nebo jiný výmysl matky přírody. Avšak člověk je od přírody tvor líný, což nemusí platit pro všechny, ale pro mě určitě. Jelikož vlastní dopravní prostředek nevlastním a jak jsem zmínil, lenost je mi více než známá, musím se spokojit s již zmíňenou městskou hromadnou
dopravou. Tím sice ušetřím své nohy, ale začíná tím pro mě zcela jiné utrpení.
Každé ráno, když stojím na přeplněné zastávce a kolem jezdí různé typy tězkotonážních vozidel, které pravděpodobně mají za úkol mě ohlušit, nastává chvíle, kdy se psychicky připravuji na tu krátkou, ale za to dobrodružnou cestu. Denodenní spoždění už je samozřejmostí, stejně jako přijíždějící autobus, který má pokaždé spadeno na největší louži, nejlépe co nejblíž mé osoby, která má proměnit mé čisté modré kalhoty na maskáče.
Nejlepší okamžik je tu - Lidé se spolu s otevíráním dveří mění na rozzuřené psy, kteří jakoby týden nejedli, a najednou před ně někdo položil propečený kus masa, a pustil je ze řetězu. V duchu si vždy promítnu výraz v jejich tváři a úsilí se kterým se drápou ke dveřím do jednotného zvolání "Pusťte mě! Já tam budu první!". Vždy se všem raději vyhnu - Částečně ze slušnosti, ale spíše se jedná o pud sebezáchovy (Stavit se mezi hladového psa a jeho misku se vždy nevyplatí). Když je po všem a já se rozhodnu nastoupit, začne mi v uších znít syréna se slovy "Zavíráme! Uhni!". Kdyby si pan řidič po ránu nevyprávěl s kamarády o fotbale a raději vyjel o dvě minuty dříve... Ale faktor lenosti se nezapře ani u něj.
Je to tu! Dveře se těsně za mnou zavírají a přichází to hlavní. Jízda, na kterou se nechytá ani horská dráha. Sotva se stačím něčeho chytit,
celý vůz se prudce rozjede, aby mohl hned na to prudce zastavit. Většinou mám štěstí a nacházím se na místě, které zabraňuje mému tělu uvést se
do zrychleného pohybu směrem k zemi. "Hladoví psi" si našli své místo na vyhřátých sedačkách a zbytek měl za úkol přimáčknout mě ke dveřím.
Pravděpodobně abych jim něco neujedl... Hned co se autobus ještě třikrát škubne tam a zpátky a já stojím jen na jedné, k tomu cizí noze, vyráží
se na cestu. Řidič dříve nejspíš jezdil s autobusem Tour-de France, nebo se mu o tom minimálně každý večer zdává. Způsob jakým v plné rychlosti vybírá zatáčky by mu mohl závidět i Schumacher. V půlce cesty přicházi nejprudší zatáčka, na které mě občas zachrání červená na semaforu a řidič je nucen zastavit. Ne vždy se tak stane a pak přichází to právé ořechové překvapení - ovšem bez ořechu. Autobus jede téměř po dvou kolech, lidé se zmateně chytají všeho, co jim přijde pod ruku a většina z nich je v tuto chvíli dokonce nucena odmáčknout se ode mě, abych se mohl nadechnout a postavit se zase na druhou nohu, tentokrát už mojí.
Po tomto "lopingu", který by směle nahradil i hlavní atrakci v Disneylandu, už je cesta relativně klidná. Občas přijde obsluha horské dráhy (revizor) a kontroluje, jestli se tu nevozím zadarmo. V tu chvíli přichází složitý úkon, neboť jednou rukou se držet, v druhé ruce dřímat tašku a k tomu sáhnout do kapsy pro lístek není nic jednoduchého. Každou zastávku navíc vystupují lidé, kteří se nacpali co nejvíce dozadu, aby mohli po dvou
zastávkách vytlačit lidi před sebou ven. Já, jakožto osoba stojící vždy u dveří, jsem si na tento proces téměř zvykl a vystupuji už automaticky. Po několika zastávkách, okopaných holeních, převráceném žaludku a pošlapaných botách, se konečně dostávám na místo určení, kde mě lidé stojící za mnou ochotně vyklopí ven. Na zastávce se spacifikuji, a vyrazím směrem do školy, do které se po téhle jízdě i celkem těším.

Jezdit během dopravní špičky autobusem, je jedna z věcí, které opravdu Nepřekousnu!




Komentáře k článku

Vytvořenou službou P-C.cz - Vlastní blog z vlastního PC. Mapa stránek